Pozor, nebezpečí ztráty!

Terorismus… Porody … Očkování … Imigranti

Co mají všechny tyto věci společného? Ne, nebudu psát o tom, že to, co se děje v českých porodnicích nebo nucení k očkování, je terorismus. Ač by to dost možná v tomto směru také sedlo. Nebudu psát o ohrožení, které imigranti přinášejí do naší společnosti. Společné však všechna tato témata mají strach a ztráty. Tedy přesněji strach ze ztrát. Strach ze ztráty blízkých, strach ze ztráty majetku, postavení, práce, strach ze ztráty svobody, strach ze ztráty věcí či hodnot, které možná ani fakticky nemáme. Strach ze ztráty vlastního života. 

worried-girl-413690_1920

Průřezem staletími naše společnost zažívala všechny tyto ztráty, bez možnosti jednotlivců je vědomě odžít. Války, nehody, nemoci, inkvizice atd. lidstvo kosily ve velkém. V podstatě v každé rodině byly ztráty přítomné, ať už se jednalo o smrti, potraty, nefungující muže alkoholiky nebo muže odcestované za prací nebo spoustu jiných příkladů. Neodžitá bolest je rostoucím bubákem ve skříni. S každou další podobnou zkušeností se nám bolest a ztráta vepsaly do těla. A tak jsme si nastavili, že se nám mají dít jen ty dobré věci, že smrt je špatná a je třeba se jí stůj co stůj vyhnout. Smrt a ztráty jsme vytěsnili. Přestaly být součástí našich životů. Začali jsme je schovávat a ignorovat, ze strachu, že rozezní naše staletí staré rány. To my nechceme, pro nás je žádoucí jen to dobré. 

Výsledkem je, že jsme na potencionální ztráty extrémně přecitlivělí a své životy jsme svázali přehnanou prevencí. A tak nás řídí strach a prevence. Strach a prevence, které brutálně mění naše hodnotové systémy, odvádí nás od našich poslání a připravují nás o veškerou lidskost. A nemyslím to utopicky, tenhle článek rozhodně není o vytěsnění veškerého pokroku, kterého naše společnost dosáhla. Sama si s chutí užívám veškerého komfortu a možností, které mi nabízí. Kdybych měla zlomenou nohu, půjdu si pro sádru nebo při angíně pro antibiotika. Ale udělám to vědomě, se situací budu pracovat, s tělem spolupracovat a naslouchat mu a především se budu modlit, aby to pro mě proběhlo vlídně a lidsky. 

Prevence nás připravila o napojení na prastarou moudrost, která je nám každému dostupná. Připravila nás o důvěru v sebe sama. Když to teď píšu, cítím jak moc bolavé téma to je. Možná proto, že i moje ztráta je stále velmi živá. Možná proto, že jsem moc dlouho žila svůj život v módu, že se mi mají dít jen ty dobré věci a těm „špatným“ je třeba se vyhnout. Vnímám, jak moc velký nerespekt k životu to je. Já vím, co je nejlepší, já to řídím? Ne. Život/Vesmír/ Bůh ví. Kam se ztratila naše důvěra v tak posvátný zázrak, jako je život? Smrt je součást života stejně tak, jako ty ztráty. 

Soucítím se všemi, kteří ztratili své blízké v Paříži. Hluboce, protože moje ztráta je stále živá a sama vím, jak bolestné to je. Ale mrzí mě, ze se dění zahalilo do strachu a prevence. Mnohokrát jsem viděla titulky, o kolik zmařených životů se jedná, že to jsou nedokončené osudy… Z mého pohledu je toto manipulace se strachem a bolestí. V Paříži, ani nikde jinde při jiné příležitosti, nezahynul nikdo, jehož duše se pro to nerozhodla, neměla to v plánu, či s tím nesouhlasila. Jsem si jistá, že kolem útoků proběhla i spousta zázraků, tak jako vždy, při takto hromadných tragických událostech, kdy ti, co tam neměli zahynout, přežili, na místo nedorazili apod. 

Máme pocit, že život je nejvíc a je třeba ho zachránit všemi možnými prostředky, až jsme zapomněli na respekt a úctu k vlastní volbě. Můj manžel se zabil a v souvislosti s tím jsem si prožila velmi jasně, že on se rozhodl se sem narodit a má také právo se rozhodnout, kdy a jak zemře. Je to jenom jeho volba a já nemám právo do ní zasahovat ani ho nutit, aby ji změnil kvůli mně. Proto nevěřím, že se jedná o zmařené životy a nedokončené osudy. Ano bylo by to z našeho pohledu krásné, kdyby nadějný právník udělal super kariéru a šikovná studentka dodělala bakalářku, ale to jsou jen naše přání a představy o tom, jak by měla realita vypadat. Představa jejich duše o dokončeném životě byla evidentně jiná. 

Pokud bychom byli spojeni sami se sebou a byli se sebou v souladu, své plány a záměry pro tento život bychom si pamatovali nebo se k nim uměli dostat. To, že to tak v této chvíli není, neznamená, že jsme řediteli planety a život bude plnit naše představy. 

Všem obětem Pařížského útoku patří má úcta, že se rozhodli takto svůj život ukončit a respekt k jejich volbě. Vzhledem k dosahu tragédie své životy položili za celosvětovou transformaci. Protože, jak víme už od Ježíše, lidstvo se transformuje, když vidí utrpení. 

Pozůstalým přeji lásku, protože ta hojí, vlídnost, aby tam pro sebe byli a aby si dopřáli prostor truchlit, aby je neodžitá bolest nehnala do náruče dalšího strachu a prevence. 

S láskou

Žaneta

Žaneta a Jana
Jsme průvodkyně na cestě zpátky k sobě, ke svému potenciálu. Podporujeme ostatní (i samy sebe), aby skrze vědomý přístup k životu žili naplno a v harmonii. Rády se dělíme o moudrost a poznání, které máme na sobě vyzkoušené. Ukazujeme snoubencům, že svatbu jde vnímat i jinak než je běžně zažitý koncept. Vytváříme prostor pro více lásky, krásy, radosti a štěstí. Podrobnosti o Janě si přečtěte zde >> Více o Žanetě najdete tady >>
Komentáře