Vánoce jako referenční bod

Vánoce jsou pro mě takovým referenčním bodem. Ukazatelem toho, jestli jsem v souladu sama se sebou nebo jsem se opustila, ztratila a příliš vzdálila své esenci.

V podzimních měsících, po mých narozeninách, se pro mě děje spousta věcí. Ty na Vánoce kulminují a mám pocit, že ve zbytku roku integruju to, co se v tomhle období nastartuje.

Před pár dny na mě na Facebooku vykoukla vzpomínka na Vánoce před 4 lety. Zdá se mi to jako 100 let zpátky a zároveň jako včera. Kdybych tehdy věděla, že jsou to poslední Vánoce, které trávím s manželem, určitě bych je prožila jinak.

179503_4008349532424_1496407361_n

Tehdy jsem těžce prokrastinovala na projektech do školy a vzpamatovávala se ze syndromu vyhoření. Byla jsem úplně mimo svůj střed a vůbec jsem nevnímala, kde jsem já a co bych skutečně chtěla. Jediné, co jsem dovedla vnímat, kromě nekonečné únavy, byl pocit zahlcení.

Moc bych si přála, abychom bývali měli oba s manželem alespoň dva dny volno. Dva dny, kdy nebudeme řešit ani věci do školy ani do práce. Kdy se nebudeme podřizovat vánočním tradicím, když se nám nebude chtít. Nic z toho, co se má a musí, protože jsou přeci Vánoce.

Dost pravděpodobně bychom bývali zůstali celé dva dny v pyžamech a teplých ponožkách v posteli, protože jsme byli oba hodně vyčerpaní. Nechali bychom si dovézt úplně nevánoční sushi a užívali bychom si přítomnost toho druhého. Kdybychom si ty dva dny bývali dopřáli, získala bych dva dny života a pozornosti od manžela navíc …

V pondělí mi Facebook ukázal fotku malinké Dafinky, kterou jsme si přivezli domů na Vánoce před 5ti lety. Tyhle Vánoce byly mé vysněné. Byli jsme v našem úžasném bytě, měli jsme Dafi. Na Vánoce jsme se měli sejít všichni u nás. Těšila jsem se na to, jak budeme mít stromeček a pod ním kupu dárků, protože nás bude hodně. Těšila jsem se, že se nevejdeme ke stolu atd. Ale úplně to nedopadlo.

387776_2315555173623_119291508_n

Asi tak jednou denně jsem se zhroutila z tlaku a šíleného tempa při dokončování diplomky. Všechny plány jsme na poslední chvíli rušili a já jsem se tři týdny neodlepila od počítače. Doslova. Vánoce nevánoce, plány neplány. Z prvních týdnů Dafinky doma si nic nepamatuju, protože jsem ji skoro nevnímala. Ani manžela, ani sebe.

Oboje tyhle Vánoce měly několik věcí společných. Byla jsem od sebe úplně odpojená, nevnímala jsem se. Naplňovala jsem (své) představy, i když se mnou vůbec nebyly v souladu. Tedy přesněji s mou podstatou a posláním. Vyvinula jsem na sebe obrovský tlak, abych byla výkonná a abych dodávala. Donutila jsem se dělat věci, o kterých jsem byla hluboce předsvědčená, že nedávají smysl a věděla jsem, že je dělat nechci. V souvislosti s tím, jsem se samozřejmě cítila špatně a vykořeněně.

Ztrata

Vánoce před 3 lety byly velmi bolestné. Byly to první Vánoce bez manžela. Čtvrt roku po tom, co zemřel. Všechny rány byly tehdy ještě bolavé a otevřené. Po rodinném programu a Štědrovečerním čarování mě zalila vlna obrovské bolesti. Hluboké, temné a nekonečné bolesti, která mě trhala na statisíce kusů. Myslela jsem, že už se nikdy neposbírám. Nikdy. Tři dny v kuse jsem ležela v obýváku na zemi a brečela jsem. Nešlo to jinak.

Ze začátku jsem měla pocit, že už by to tak nemělo být. Že jsem přeci vědomá žena, všechno to odžívám a procházím, jak nejlíp umím. Že jsem spoustu bolesti už odžila a už jsem se naučila, jak s ní pracovat. Že už by to neměla být takový intenzita. Že by to mělo bolet jinak, méně atd. Prostě představy si zase jely svou. A pak mi to došlo. Jaký je to nesmysl! Co to po sobě vlastně chci. Že to je tak krátce poté a jsou to první Vánoce bez něj. A jak mi chybí a že mám právo cítit se právě tak, jak se cítím. Tehdy a vždycky.

A tak jsem to pustila. Vzdala jsem to, přestala jsem to regulovat a tlumit. Přestala jsem proti té bolesti bojovat. Nechala jsem ji projít. V její síle a tak, jak bylo potřeba. Brečela jsem a brečela. Dafi se občas prošla kolem mě, aby mi připomněla, že jsem pořád živá. A po čase ta šílená, paralyzující, zničující bolest odezněla. Mohla jsem se zase nadechnout.

I přes tu bolest a ztrátu to byly první Vánoce, kdy jsem byla v souladu se sebou. Do ničeho jsem se nenutila. Nenaplňovala jsem představy, netlačila se do výkonu. Skrze odžité emoce jsem se dotkla své podstaty. To byl obrovský dar této situace.

broken-heart-1489818_1920

Těch statísíce kousků už jsem opravdu nikdy neposbírala. Naopak. Všechny oblasti mého života se začaly rozpadat. Všechno, do čeho jsem se vrátila a chtěla budovat – nic nefungovalo. Žádné mé sny, vize a cíle už neplatily.

Přestože jsem celý život byla velmi schopná věci realizovat, zhmotňovat a uskutečňovat, tehdy nic nešlo. NIC. Měla jsem pocit, že to je zrada Vesmíru, po tom všem, čím jsem prošla. Měla jsem pocit, že to trest. Že je to důkaz toho, jaká jsem příšerná bytost. Že jsem totálně neschopná. Měla jsem pocit, že moje existence tady na planetě v tomhle čase je prostě jeden velký omyl. Že prostě nedokážu žít v téhle realitě tak, abych byla spokojená.

Překvapivě to nebylo ani jedno z toho. Jenom mi Vesmír odstraňoval ze života vše, co nebylo se mnou v souladu. Co bylo vystavěné na představách mysli, bez spojení se srdcem, tělem a s vyšším záměrem. (Zpětně musím uznat, že velmi vlídnou cestou.) A nutil mě, abych opravdu šla po své podstatě. Abych se spojila se svou esencí a dary, které jsem si přinesla do života. Abych se rozvzpomněla na své poslání a začala ho žít. Abych konečně využívala svůj obrovský potenciál a možnosti.

new-years-eve-1911635_1920

Musela jsem se naučit žít jinak. Úplně jinak. Pustit všechny představy a ponořit se do hloubky. Spojit se se svou podstatou. Rozvzpomenout se na své poslání. A začít si tvořit svůj život v souladu se sebou a (mým) vyšším záměrem. V tu chvíli mi zase začal jít Vesmír naproti.

A proto se často sama sebe ptám: Je tohle opravdu se mnou v souladu? A bedlivě pozoruju na svých referenčních bodech, jako jsou Vánoce, jestli žiju svou podstatu.

Kdybyste věděli, že tohle jsou Vaše poslední Vánoce, chtěli byste je prožít tak, jak plánujete?

S láskou

Žaneta

Chcete nový rok začít jinak?

Žaneta a Jana
Jsme průvodkyně na cestě zpátky k sobě, ke svému potenciálu. Podporujeme ostatní (i samy sebe), aby skrze vědomý přístup k životu žili naplno a v harmonii. Rády se dělíme o moudrost a poznání, které máme na sobě vyzkoušené. Ukazujeme snoubencům, že svatbu jde vnímat i jinak než je běžně zažitý koncept. Vytváříme prostor pro více lásky, krásy, radosti a štěstí. Podrobnosti o Janě si přečtěte zde >> Více o Žanetě najdete tady >>
Komentáře